Když jsme na posledním pánském čundru KPSOS putovali krajem Milešovky, kterou kromě jiných proslavil známý český horolezec Sváťa Pulec, zvaný Bivak, zastavili jsme se pod kopcem v Milešově v hospodě, která je tak nějak přilepená k fotbalovému hřišti. Zrovna ten víkend probíhal v kraji memoriál Sváťi Pulce – turistická trasa ve stopách historické postavy stovřené mýtickou postavou Járou Cimrmanem. V hospůdce měli i fotografie věnované Žižkovskému divadlu a seznam všech herců během jeho historie. Pod každou fotkou bylo umístěné datum narození, doba působení a u některých i datum úmrtí. Už jsem nad tím přemýšlel několikrát – kdy se stane, že za Cimrmanem odejde někdo další z těch, bez kterých si už humor nedovedu představit. I „benjamínkové“ souboru jsou přece jen už pánové s šedinami, o otcích zakladatelích nemluvě. A znovu se mi tahle myšlenka vynořila dva týdny zpátky, při sledování jednoho novějšího záznamu z představení – Kdy si ten mladej sekáč, co se nezakecá, začne vybírat znovu svou daň v tomhle ansámblu?
Človíčku, človíčku, chtělo se mi brečet v neděli, když jsem pustil internet a pochopil tu zlou,zlou, ošklivá věc. Přišlo mi, jako bych to snad přivolal. Nedokázal jsem pochopit, že Ladislav Smoljak skutečně zemřel – ten, kterému ve filmech hrají v očích ohníčky radosti ze života a hlas mu přitom lehce nakřáple zvoní. Jak hloupě v té chvíli hlava s tím mladým sekáčem licituje – prož zrovna on mezi prvními? Další dny pak ukázaly, že to pro ty nejbližší nebyl náhlý a nečekaný odchod, že se jen rodině a přátelům pořadilo obelstít bulvár a uchovat člověku klid na práci a rodinu. A jak řekl Zdeněk Svěrák – Já jsem pozůstalý, nechte mne truchlit. Je těžké si jen představit, jak skutečná místa i repliky ve hrách bodou teď smutnější a v přítmí paměti se objeví vzpomínka – jak se lidé smáli tehlé větě vyslovené panem Smoljakem. A v hlavě se mi, i když o to vůbec nestojím, promítá scéna z Nejisté sezóny – ta Smrtka se teď bude blbě hrát.
Při všem tom smutku vidím i tu pozitivní skutečnost. Je velké štěstí, že autor, jakým byl Ladislav Smoljak, žil a tvořil v naší době a že spolu s ostatními dokázali to, co dokázali. Cimrmani svým humorem a brilantním jazykem nejen baví, ale taky vychovávají kolikátou generaci Čechů a to i k takovým věcem, které by v jiném kontextu vyzněly obstarožně nebo naivně. Vždyť kde jinde jsme ochotní se bavit a přitom poslouchat úryvky z veršů, operet případně exkurz do života klasických a dnes už pro mnohé nečitelných českých spisovatelů. Nebo geniální (alespoň pro mě) hra Hymna – těžko najít zábavnější výklad původu a historie naší státní hymny. Je samostatným dílem Smoljaka,ale poetika apokryfického vyprávění je tu stejně patrná – zasazená ještě víc do skutečných reálií, které všichni známe. Cimrmanovské pojetí vlastenectví, které řečeno s autorem – předkládají veselou, zábavnou formou – dokáže zapustit kořeny mnohem víc, než hraně patetické projevy politiků. Proto cimrmanology považuju ne jen za herce, scénáristy, režiséry, ale pro mne, ať to zní jakkoliv pateticky, skutečné národní buditele – ve smyslu jakému se učí na školách. Oni dokázali zachovat tolikrát vysmívaný nebo zneužívaný pojem vlastenectví i v dnešní době, paradoxně nebo možná spíš naopak právě na základu báje o zneuznaném českém géniovi, což je možná ta nejoblíbenější charakteristika nás samých, kterou si tak rádi hýčkáme. Děkuji Vám, pane Smoljaku a nashledanou … nashledanou.
…nashledanou…plně s vámi souhlasím pane redaktore.