Přišel čas, kdy Malé slečně začalo táhnout na druhý rok a tak jsme se rozhodli podstoupit s ní hudební křest a vyrazit po delší rodičovské pauze znovu mezi bohnické ploty. Vzhledem k programu jsme nakonec zvolili metodu V sobotu do JuldyFuldy na pravěká zvířata – v neděli na rokec. Protože sobotní výlet dopadl podle nejlepších předpokladů – Malá slečna poletovala mezi obřím opičákem, medvědem i mamutem naprosto spokojená a jen občasný křik puštěný z reproduktorů jí donutil utíkat se schovat zpátky k nám, nic nebránilo vyrazit v neděli do víru rokenrolu.
Pravda, cesta MHD se neobešla bez komplikací, už jsme prostš zapomněli jak narvané autobusy do Bohnic v době festivalu jezdí, takže my i ostatní kočárkáři jsme se snažili udržet všechny naše ratolesti v neslisovaném stavu všemi možnými způsoby. Ale malé děti působí i v koncentrátu rokckových příznivců jako katalyzátor našich lepších vlastností, takže se všichni chovali k sobě ohleduplně a žádný trpaslík nedošel cestou újmy.
Festival naštěstí už změnil starý způsob prodeje vstupenek na místě u jednoho stolu, takže ani fronty na lístky se nekonaly a ještě jsme jako kočárkáři dostali možnost projít rychlým vstupem, takže jsme za pár chvil už byli přímo v cetru dění. No není divu, že se v Bohnicích ke kočárkářům chovají hodně vstřícne, letmý pohled do publika dával jasně na jevo, že tady to je hodně rodinný mejdan – bývalí zasloužilí členové pódiovým kotlů před deseti lety se z větší části zřejmě přetavili v neméně zasloužilé rodiče, takže kočárky, nosítka i samotní trpaslíci byli vidět na každém krku a v nejroztodivnějších variacích. Většina rodičů pojala svojí účast v rámci svých možností jako piknik, takže děti poskaovali kolem rozložených dek a překvapovali své rodiče všemožnou činností.
My jsme jako první hledali zadní pódium s Blue Effectem. Ten se mi ve svém omlazené podobě líbí čím dál víc, Ole a jejím uším tentokrát chyběly říznější kytary, protože hráli akustický set. Malá slečna si užívala sluníčka a na rozjezd vyžadovala sušenku. Problémy se objevily trochu později, protože naše rokerka si ještě ten den nestihla dát šlofíčka, což je kolem třetí odpoledne vždycky předzvěst k horší náladě a občasnému křiku. Nicméně jsme zvládli i tradiční coververzi Personal Jesus od Depešáků.
Protože nás další program nehnal hned nikam na další pódium, prošli jsme obvyklým tržištěm a mlýnicí krámků podél hlavní cesty. Já jako hlava rodiny jsem si koupil nelkoholické pivo – znalci vědí, že žádné jiné se tady už nějakou dobu nečepuje – a vyrazili jsme. Malá slečna znalá vyjímečnému ochutnávání pěny doma si střídavě namáčela prst do pěnové peřiny v kelímku a střídavě se dožadovala další spolupráce na téhle činnosti, to když jsem se rozhodl napít sám. Po nějaké době jsem přestal neprozřetelně spolupracovat. Následně tak díky tomu ostatní návštěvníci festivalu mohli vidět v pravdě svatou trojici – rodiče tlačící po chodníku kočárek a dítě usedavě z kočárku křičící z slovo, které jí ve volné chvilce naučil děda: „Pííívo, pííívo, píííívo !!!“
Naštěstí jsme i s touhle flšinetovou písničkou zvládli projít tržiště bez toho že by se o naší výchovu začala zajímat policie. Vrátili jsme se na poslechnout si na stejném pódiu Tomáše Kluse – na něj bylo diváků znatelně víc než na Blue Effect, takže i parkování s kočárkem bylo o něco složitější. Malá slečna se zajímala spíš o dění kolem a navazoval pofiderní přelétavé známosti s okolními kočárky. Snad by věnovala více pozornosti kapele Plexis, bohužel cestou přes areál se Ola rozhodla otestovat naše pokroky v oblasti čůrání na povel. Akce tato dopadla bohužel polovičním neúspěchem – Malá slečna přešla bez valné pozornosti pokyn: „Pěkne se teď vyčůrej.“ Zato brilantně zareagovala na druhý povel: „Tak nic, ale ne že se teď tady počuráš.“ doprovázený oblékacím procesem. Vodní proud následoval během pěti vteřin. Koupily to botičky a kalhoty, naštěstí Olu jako zkušenou matku nemohla potřeba výměny textilie zaskočit a ostatní obstaral táta a improvizovaná sprcha u venkovních korýtek na umytí.
Malá slečna sice vyžadoval, abychom se ke sprše ještě vrátili a odmítala chvíli usednout do kočárku, nicméně slabý odpor jsme zlomili a přemístili se definitivně k hlavnímu pódiu, kde začala hrát Vypasaná fixa a to s výhledem na závěrečné vystoupení Davida Kollera. Našli jsme si volný plácek, rozbalili dek a piknikovali stejně jako ostatní kolem. Malá slečna poletoval kolem nás a její hlavní zábavou bylo deku co nejvíc pošlapat a zmuchlat, případně se přitom do rytmu muziky přerazit o naše nohy a volným pádem nás zalehnout. S pauzou mezi Fixou a Kollerem jsem se přestěhovali blíž pódiu a závěrečný set už Marétka střídala místo na našich zádech, tancování kolo kolo mlýnský, pitím a hraním na bubáka pod dekou.
Bohnice si tedy naše rodina letos užila víc než symbolicky. Rozhodně dobrou zprávou pro nás je, že Malá slečna vydrží na podobné akci bez velkých problémů vlastně celé odpoledne. Na cestu domů jsme vyrazili radši už během Kollerových přídavků a podařilo se nám nastoupit asi do posledního autobusu, který ještě asi ujel hlavnímu náporu po skončení festivalu – naplnil se až na druhé zastávce. Malá slečna vypadala doma mnohem svěžejší než táta s mámou, ale to asi nikoho ze zasloužilých rodičů nepřekvapí. Všechno tedy nasvědčuje tomu že tenhle koncert nebyl pro nikoho z nás rozhodně poslední :)