Je jí jen několik hodin, jmenuje se Markéta a patří jí všechno to slibované modré z nebe, co pro ní dokážeme utrhnout. Posledních pár dnů nás trochu trénovala v trpělivosti a doktoři jí považovali za línou, skoro jako by byla kluk. Dnes před šestou ráno se na nás poprvé rozkřičela a mně se podlomily kolena – bylo to únavou, bylo to zlatou muškou štěstí a pak tam je ještě na špetku nože dosud nepoznaného koření, které dokáže spustit festival barev a vůní v tak rychlém sledu, že se vám zamotá hlava. Vzápětí se motýli uvnitř opět usadí a vy pochopíte, že tenhle okamžik dává jiný smysl i všem následujícím, je to jako když vezmete do ruky nový dílek domina a necháte ho hlasitě klapnout do mezery v řadě. Utahaná Ola vydýchává okamžiky klidu po bolesti, kterou jsem jí četl z očí, ale pár hodin před tím jsem si jí vlastně nedokázal představit. Doktoři a sestřičky kolem dokončí sehraný sled své práce, potom vám stisknou ruku a odchází do vedlejších boxů, kde pro všechny další nové drama teprve začíná. Zůstanete na chvíli sami, jen vy tři. Malá slečna nepláče. Dívá se skrz stěnu inkubátoru někam tím směrem, kde tuší Tu, ze které se zrodila (a možná také mě) a její drobné dlaně vzduchem vykreslují tiché taj-chi, jakoby si v prvním minutách svého života chtěla vybudovat základní rovnováhu. Vám přitom hlavou tečou řeky neuchopitelných myšlenek o zázraku zrození, než se dostaví zpět únava odplavená tím skutečným a přitom neskutečným zážitkem. Když odcházím z nemocnice říkám si, jestli to nebyl jen živý sen, po kterém se obtížně vrací do reality. Tuším, že si budu skutečnost toho všeho opakovat dlouho, možná pokaždé, když se podívám na svojí dceru. Malá slečna i moje milovaná žena tou dobou už leží každá ve svém pokoji, snad spí. Jedna z nich, vlastně obě, my tři jsme právě vyrazili do nového světa.
tys´to napsal krásně, to je úžasný.. Mějte se bonbonkově, ahoj pa