Tož to mi takhle jednou v sobotu praskly cestou na Řitku (potěšit rodinku dlouho tajenou novinou) dva dráty ve výpletu u kola. Prostě dojely do Řitky samostatně, za což jsem je odměnil několika málo nepublikovatelnými výrazy neb nehoda tato stala se na mém zadním kole, které je kompletně nové od jara 2007 a tak by člověk, přesněji řečeno já, čekal, že materiál zajisté opět vyvinutý někde bokem během nudného kosmického výzkumu něco vydrží. V každém případku se z následujícího nedělního naplánovaného cyklovýletu stal pěškovýlet na Žebrák a Točník. Nechť se mne p.t. čtenářská obec neptá, který z nich je který, neustále si to pletu. Na orientaci mám ve svém družstvu podruhyni Olgu, která je mou pamětí, mozkem, dietním deníčkem, bankou a někdy i soumárkem. Auvajs. Tak tedy vyrazili jsme z vlakové zastávky Zdice a okluzní fromta nám byla celkem příjemná. Kdysi za svých jinošských let jsem tuhle trasu už jednou razil s decentním panem Pao, tudíž jsem si mohl dovolit, když to paměť povolila, občas i tipnut směr, kudy se dát, protože vymotat se ze Zdic tím správným směrem, není zas taková hračka, zvlášť když některé ulice navštívil bagr. Ale námaha vynaložená během stoupání se nám bohatě vrátila na Vraní skále, což je místo s jedním z nejkrásnějších výhledů do všech světových stran, když ne v republice tak určitě ve Středočeském kraji (viz. foto). Kromě jiného disponuje skála nejenom zabezpečeným přístupem, ale taky vrcholou knihou, kde se člověk může pokochat některými zajímavými uměleckými dílky s nejrůznější, někdy až šokující tématikou.
Ale čas kvačí a v žaludku se ozývá odpolední prázdnota, yvlášť když z pohledu pravidelné stravy jste vyrazili takříkajíc na hulváta. Naštěstí v Hředli je otevřená hospoda, co hospoda, dvě hospody. V jedné mají k pivu a pohledu místních štamgastů hermelín a utopence, v druhé podle prohlášení kolemjedoucího cyklisty báječnou polívku. O tom můžete přemýšlet cestou po žluté trase do kopce a do lesa, který Vás má provázet po hřebenu až k prvnímu hradu (Jak říkám, Žebrák nebo Točník, mně je to fuk). V lese je kupodivu krásně, ptáčkové zpívají, travička se zelená a už tam budeme? Budeme, dovnitř ale nepůjdeme a za usyslené penízky si dole ve vesnici dáme langoše a smažáka. Potom si prohlédnem vež dolního hradu a vyrazíme po silnici do obce Žebrák a dál podle plánu do Praskoles na vlak. Jenže v Žebráku na náměstí už nás celkem bolí nohy a tak se přidáme k hloučku cestujících, kterým nějak nepřijel autobus do Prahy a tak teď čekají a doufají, že přijede alespoň další spoj do Hořovic na vlak. A tam my bychom taky rádi, prozřetelně jsme už v Radotíně koupili zpáteční lístky právě do Hořovic. A tak má náš příběh šťastný konec. Paní Olga mi jěště stihla objasnit, že Hořovice se mi zdají nějaké povědomé, protože jsem tady už několikrát byl, například loni, když jsme tu nabírali právě paní Olgu cestou do Strašic. Tož to máte tak.